Princip mědirytu spočívá ve vyrytí kresby ocelovými rýtky do hladkého povrchu
měděné desky. Do takto vzniklých prohloubenin se zatírá tisková barva,
kterou pak při tisku za velkého tlaku přebírá papír.

Vývoj mědirytu
Technika lineární rytiny v mědi je nejstarší metoda tisku z hloubky. Jejím bezprostředním předchůdcem byla technika zvaná niello, jíž italští kovorytci první poloviny 15. století prováděli ozdobné práce ve zlatě, stříbře a jiných kovech. Zkušební a archívní otisky, jež z těchto rytin pořizovali, jsou dnes velkou zvláštností. Florentský zlatník Tommaso Finiguerra byl první, kdo dal podnět k využití niellové techniky k rozmnožování kresby (rytina Korunování Panny Marie pochází z roku
I452). Na jeho zkušenosti navázal další florentský sochař a zlatník Antonio Pollaiuolo. Podstatným mezníkem ve vývoji italského mědirytu ;e pak pi-edevším tvorba padovského malíře, sochaře a rytce Andrey Mantegni.
Druhým velkým centrem, kde se vyvíjela technika mědirytu nezávisle na práci italských mistrů, bylo Německo. Již mezi lety 1410-1430 působil v Horním Porýní takzvaný Mistr hracích karet a o něco později jeho žák, Mistr E S a další anonymavé. Z této oblast] pochází i první datovaný rnědii°yt, Bičování Krista z roku 1446.
Prvním velkým neanonymním mistrem mědirytu byL Martin Schorigauer, působící v době, kdy již do Německa začaly pronikat vlivy italské renesance. Výrazové přednosti jemného mědirytu před hrubším dřevořezem získaly pro práci v této technice řadu význačných umělců. Jako v tolika dalších technikách, i zde stojí na předním místě tvorba Albrechta Diirera.
Koncem 16. a začátkem 17. století se obliba mědirytu rychle rozšířila do ostatních zemí, zejména do Nizozemí a do Francie. Mnozí mědirytci se specializovali na reprodukování děl slavných malířů, s naprostou věrností a ve virtuózním podání. Zasloužili se tak značnou mérou o jejich popularizaci. Kolem malířské školy Rubensovy se scskupil kolektiv mědirytců, v němž vynikl např. Boetius Bolswert nebo Paul Pontius, zakladatel proslulé rytecké školy vlámské. Řada znamenitých mistrů rydla našla uplatnění při panovnických dvorech; pro císaře Rudolfa II. pracoval antverpskY rytec Egidius Sadeler, v Paříži slavila úspěchy dvorská podobizna zásluhou rytců Clauda Mellana, Roberta Nanteuilla a Antverpana Gerarda Edelincka, prvního rytce Ludvíka XIV.